Je-li někdo aktivním hledačem krásy, zcela jistě mu při jeho bádání neunikne žádná spanilá tvář, pozoruhodné umělecké dílo, nebo třeba perfektně zachovaná původní fasáda historické budovy, která svou nezaměnitelnou kulturní tradicí sahá celá dlouhá staletí do minulosti.

Každá taková fasáda přece skrývá svoje specifické kouzlo a mnohá tajemství – byla svědkem stovky životních příběhů svých někdejších majitelů, dohlížela na všechny jejich zkušenosti, zážitky, strasti a slasti. Vysoké oblouky měšťanských domů, které tehdy značily váhu, vliv a důležitost rodů ve svých zdech stejně jako sídla někdejších panovníků a kněží, hrady, zámky nebo katedrály – všechny ty překrásné stavby dnes už nemluví ani tolik o moci svých majitelů, nebo o tom, kdo měl vyšší postavení nebo větší pozemky. Mluví především a hlavně o věčnosti krásy.

Krásu samozřejmě nenalézáme jen v architektuře, ale třeba také v literatuře, která využívá k popisu života a všech jeho zvláštností nezaměnitelnou sílu každého jednoho slova. Potrava pro duši, tak se jí říká, a není to vůbec zcestné označení. Schopnost vyjádřit se uměleckou formou je naprosto unikátní podobou krásy – ať už jde o psané slovo, hudbu, nebo tanec. Každý, kdo opravdu krásu hledá, ji tu prostě nemůže minout.

A pak je tu samozřejmě příroda a ta nádherná kvetoucí a vonící barevná podívaná, kterou nám poskytuje měsíc květen, a které si lze jen těžko nevšimnout. I když si totiž na první pohled třeba nevšimnete kvetoucí magnólie v sousedově zahradě, její vůně se vám zaručeně sladce připomene. Tahle bujarost a hojnost přírody dokáže v každém z nás vzbudit vnitřní jaro. Jaro, které nás naplní energií a vystřelí nás na oběžnou dráhu kreativity. A to je teprve ta opravdová krása, nemyslíte?

Co ale tahle krása vlastně je? Odkud pochází a co ji dělá tak výjimečnou? Co v ní je to, co nás tak inspiruje? Je to její smyslnost, její estetika nebo umění nás učarovat? Čím múzy oslňovaly básníky ke skládání jejich nejslavnějších děl? Smyslností své ženské krásy, tolik opěvované a vychvalované napříč uměleckými formami?

Nevděčná ženská krása

Všimli jste si někdy, že zatímco budova nebo kniha jsou krásné pořád stejně, ženská krása se v čase mění? Zatímco v minulosti byly za nejatraktivnější považovány ženy s výraznými křivkami, dnes se opěvují štíhlá a pevná ženská těla. A s tím souvisí i frustrace a nespokojenost mnoha žen, pro které je právě ono vtěsnání se do těchto ideálů obtížné. Je to logické – většina komplimentů, které žena dostává, je založena na její fyzické kráse. Ženy jsou ostatními posuzovány v podstatě pouze na základě svého vzhledu a posuzují se tak i samy mezi sebou. A to je nevděčná práce. A taky nesprávný úhel pohledu.

K tomuhle „vnějšímu“ posuzování krásy totiž vždycky potřebujete někoho dalšího. Potřebujete arbitra, který vám potvrdí nebo vyvrátí, zda byl ideál dosažen. A to podle mě nemá se skutečnou krásou vůbec nic společného. Krása sama o sobě totiž nepotřebuje názor nikoho třetího.

Krása všude kolem nás

Vnímám krásu, když mě naplňuje, když mě překvapuje a inspiruje. Je to zvláštní, opravdový a harmonický pocit, který kombinuje nekonečné množství věcí a ve své složitosti je nakonec úplně jednoduchý. Častokrát ho ani vědomě nevnímám, prostě tu je.

Nejsem samozřejmě žádný filozof estetiky, ale považuji se za poměrně sofistikovaného hledače krásy. Říká se, že krása je v oku pozorovatele, a s tím v podstatě souhlasím, je ale třeba rozlišovat, když krásu hledáme, co jsou vnější podněty a co je skutečně krása samotná, která rozhodně arbitra, který by vynášel soudy o tom, co je a co není krásné, nepotřebuje a ani by ho mít neměla.

Krásu nemusíme hledat jen v květnu, protože všechno kvete, pučí a bzučí. A nakonec ji nemusíme hledat ani v té architektuře nebo ve velkolepých zahradách. Někdy stačí jen dávat pozor a všímat si detailů a krása se objeví i v těch nejběžnějších věcech.

Krásu můžete i cítit

Já osobně vnímám krásu při každé procházce v přírodě, ať je sebekratší.

Také ji nacházím v upřímném úsměvu nebo slově.

Vidím ji ve spontánním výrazu obličeje, který ve vteřině odhalí naprostou přirozenost myšlenek a emocí člověka.

Najdu ji ve změti mravenců spěchajících za prací.

Vnímám ji v každé křehounké květině, když svou barevnou hlavou pokyvuje ve vánku.

Nebo v rukou, které obratně šijí, vyřezávají, navrhují nebo vaří.

Nacházím krásu v ptačím zpěvu, který mě ráno budí.

A v korunách starých vysokých stromů, které mě stíní v parných dnech.

Nacházím ji kdykoliv, když se spojí autentičnost, jednoduchost, přirozenost a pravda. Kdykoliv a kdekoliv tohle nastane, tam se mě kouzlo krásy vždy dotkne a možná ve mně i něco změní.

Bohatě mi přitom stačí zažít krásu na vlastní kůži v její ryzí a přirozené formě bez jakékoliv interpretace. Interpretace, která kolikrát krásu naopak potlačuje a dodává všem těm úžasným vřelým a spontánním pocitům zbytečně smutnou a nahořklou pachuť.